Propast Dagmar Fričová

„Zažil jsem hodně srandy, ale žádnou radost.“

Ještě včera byl večírek a dneska… Nejkratší den v roce. Den, kdy se zdá, že ani slunce nevychází. No, možná nevychází už roky. Seš tady v tomhle pokoji a je ti tak blbě, že ani nemůžeš vstát. A kocovina to není. Vedle tebe je někdo, kdo je na tom asi dost podobně.

Ale než si to jste schopni připustit a říct nahlas, tak to trochu trvá. Skoro tak dlouho jako polární noc. Všechno nasvědčuje tomu, že by to mohl být takový romantický příběh o dvou neznámých. Jenže jak je to vůbec s tou láskou když mizí ptáci, mizí les, mizí vzduch…

Dialog o budoucnosti, která je sice vypočítaná, ale nelze si ji představit. O propasti s názvem Deprese.
O hledání toho, jak vidět někoho jiného než sebe.
O lásce a o naději. Samozřejmě!