Sezona 2024/2025

Mizení

Letošní sezona v Rubínu vypráví především příběhy. Ovšem v době výrazných a rychlých změn podmíněných klimatickou krizí a četnými válečnými, politickými i společenskými konflikty, se mění i způsoby vyprávění. Mění se i hlavní postavy těchto příběhů. Důležitou roli v těch našich hraje mizení, které prostupuje všechny vrstvy naší existence. Jedná se tak o mizení postav, míst, času, ale třeba i toho, co nám zcela záměrně mizí ze zorného úhlu, protože je to příliš nepříjemné.
A jelikož je Rubín výjimečné místo s nevšední aurou a také místo, kde scéna patří intimnějším a upozaďovanějším, ale vůbec ne méně důležitým tématům, budou takové i naše dvě premiérové inscenace.

Jejich příběhy a postavy nás provedou napříč všemi časovými, společenskými, geologickými vrstvami, ale také vrstvami individuální i kolektivní paměti. Mizení se stává základním úběžníkem všech postav a světů, o kterých naše inscenace budou vyprávět. Dotýká se rostlin i živočichů, krajiny, ale také způsobů života a myšlení. Svět tak, jak se nám přinejmenším zdálo, že ho známe, nenávratně mizí…

První příběh, který si v Rubínu budeme vyprávět je inscenace Endemité: příběhy mizení. Mám z tohohle inscenačního projektu velkou radost. V jeho pozadí se totiž také odvinul a stále odvíjí příběh, který začal před pěti lety, kdy jsem se seznámila s německým autorem a překladatelem Matthiasem Naumannem z umělecké skupiny Futur II Konjunktiv. Tehdy jsme se domluvili, že společně napíšeme česko-německý text. A tak se také stalo. Rubín spojil síly s již zmíněným Futur II Konjunktiv i s naším stálým a věrným partnerem, spolkem Kolonie, a navíc s berlínským nezávislým divadlem Theater unterm Dach. Výsledkem je jeden text a dvě inscenace. Naše rubínovská v režii Lucie Ferenzové a berlínská v režii dalšího člena Futur II Konjunktiv Johannese Wenzela.
Obě inscenace budete mít možnost vidět na podzim u nás v Rubínu.

A jaký příběh Endemité vyprávějí? Endemité jsou rostliny a nebo zvířata, které se vyskytují jen ve zcela konkrétní lokalitě a nikde jinde na světě. Jsou úzce navázány na specifické podmínky. Endemity ovšem v tomto novém textu nejsou jen rostliny a živočichové, ale jsou to také lidé spojení s určitým způsobem života, který najednou tváří v tvář klimatickým změnám není možný. Rozvyprávěné příběhy prorůstají různými časovými vrstvami a mnohdy jimi mohou postavy procházet, a tak minulé generace můžou vést dialog s těmi, které ještě nepřišly. Postavami jednotlivých příběhů, které lze různě poskládat dohromady a domýšlet, jsou například majitelé vleku, tramp, nebo třeba také ryba, jezero, ale hlavně je to dívka, která uteče z domova do lesa a chce zmizet.

Každopádně inscenace Endemité: příběhy mizení je mnohovrstevnatým a magickým vyprávěním o rychlých změnách naší současnosti, ale také o rozhovoru s těmi, kdo snad přijdou po nás a jejichž pohled na nás může být přinejmenším překvapující.

Režisér Ondřej Štefaňák patří mezi rubínovské pravidelné spolupracovníky. V této sezoně Mizení si Ondřej vybral jako svého partnera k vyprávění příběhu známého italského režiséra, ale také spisovatele Piera Paula Pasoliniho, který v padesátých letech napsal Darmošlapy. Román sleduje partu teenagerů z římského předměstí po konci války. Přestože se může tenhle časoprostor zdát na první pohled dost vzdálený tomu, co žijeme my, opak je bližší pravdě. A to je také to, co Ondřeje zaujalo. Periferie a všichni ti, kteří zmizeli z našeho zorného pole, protože jejich sociální podmínky a problémy jsou příliš komplikované, a tak je snazší raději říkat, že si za svůj neutěšený osud můžou sami, existují i v pozadí naší současnosti. Přestože příběhy, které se mezi třemi hlavními postavami odehrávají, jsou živelné a často bizarní i kruté, ocitáme se v polosvětě, kde není nic černo-bílé, kde nikdo není pouze obětí nebo katem; v polosvětě, kde je všechno příliš špinavé na to, abychom si tím chtěli kazit den nebo politickou kariéru.

S Darmošlapy zažijeme drsně vtipnou jízdu s až brutálně poetickými momenty a to vše v nekompromisním inscenačním tvaru.

Sezona Mizení, má ale i svojí inverzní stranu. Posledním a třetím projektem této sezony je malý, nebo možná i velký objev, v podobě výsledku nového pilotního opencallového projektu RubínLab. A jelikož v každém pořádném příběhu je potřeba mít tajemství, tak právě výsledek projektu RubínLab v sobě tohle tajemství nese. Na podzim vyhlašujeme výzvu, která cílí na mladé a začínající nejen umělce*kyně nejen z divadelních oborů, aby navrhli*y, co za performativní akci by chtěli*y v Rubínu uskutečnit. Co to ale přesně bude, zůstává zatím pro nás všechny tajemstvím a na jaře nás tedy čeká překvapení.

A jelikož je někdy realita vtipnější a nápaditější než fikce, téma sezony se nám v Rubínu propisuje i do pracovní metaroviny. Já, jakožto umělecká šéfka, na chvíli ze své pozice zmizím, abych se mohla věnovat rodičovským povinnostem, což je zase jiný příběh. Ale aby Rubín neztratil nit a naopak mohl rozvíjet dál nejeden příběh, nastoupí na mé místo režisérka Lucie Ferenzová.

Dagmar Fričová, mizející umělecká šéfka