Po škole Jiří Ondra

„Mě nikdo nemusel učit chodit, já už jsem to uměl.“

Učitel a Žák –⁠ dva archetypální lůzři, kteří na sebe zbyli. Jeden se ptá, druhý odpovídá; a opačně. Společně jdou až k lesu. Přichází únava. Je horko
a nemají co pít, nikde žádný signál ani připojení, jen kdesi v dálce cíl, město, země, vesnice, která nutně potřebuje nového Mistra pro své žáky a Mistr zase potřebuje předávat své učení, aby se úplně nezapomnělo. Les je velký, hluboký a tajemný. A pak je tu Houba, ta na tabuli i živý organismus, v každém případě ale někdo „nasáklý“ –⁠ vodou, informacemi, mýty i rituály, zkrátka žádná tabula rasa. Může i tohle být škola? Může i tohle být zkouška? 

Inscenace o „věku informací” bez učitelů, o žácích bez informací a učitelích bez žáků. Současné podobenství o návratu k osobnímu „učení starých Mistrů”.