Perníková chaloupka (čekání na lopatu) Lucie Ferenzová a Jiří Ondra

 „Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“

Bylo nebylo. Jednou večer děti zavedly své rodiče do lesa a nechaly je tam. „Les“ bylo všechno to kolem, co nebylo „doma“. Rodiče měli strach a chtěli domů, ale protože zapomněli, že to kolem nich je „les“, a také zapomněli, jak se dostat „domů“, zůstali v lese sami. Děti rodiče v lese občas navštěvovaly, a divily se, proč chtějí rodiče domů, když se v lese mají skoro tak dobře, jako doma. Nedalo se nic dělat. Nakonec všichni museli vylézt na vysoký strom, aby se rozhlédli, jestli neuvidí v dálce světýlko.

Autoři staví klasickou pohádku naruby a tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence, k čemuž jim jsou inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera Starý král ve vyhnanství. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným alzheimrovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci „normálního“ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.